Texty - Meč z Blučiny

V dalších částech webu naleznete finální fotografie Germánské spathy (117) s damaskovou čepelí a popisem výroby

Brno - druhé největší město dnešního českého státu - vzhlíží už po mnoho let se směsí obdivu, závisti i komplexu méněcennosti k politickému centru Česka - stověžaté matičce Praze v srdci Českého království. Tato situace však neplatí odjakživa. Například před víc jak tisícem let v době Velké Moravy byla centrem střední Evropy moravská část dnešní České republiky a byly to naopak Čechy, které ležely na okraji politického dění. A není to jen nějaká výjimka. Už od pravěku byla Morava tranzitním územím dálkového obchodu mezi severní a jižní Evropou (a obchod přinášel bohatství a s ním i moc), přičemž nejznámější dálková obchodní cesta, procházející moravským územím, dostala v pozdější době název "Jantarová" podle vzácné a oblíbené suroviny pravěkého obchodu - jantaru.

Jedna z větví Jantarové stezky procházela Moravou z jihu od Vídně, římské Vindobony, přes Mušov až k Židlochovicím, kde se dostávala na dnešní brněnsko a potom přes Blučinu dále na sever Moravskou bránou až k Baltu. V době stěhování národů měly dálkové trasy ještě větší význam než obvykle, neboť se po nich přemisťovaly masy migrujících kmenů a národů. A právě z tohoto období pochází významný archeologický nález učiněný v brněnském prostoru, zařazující Brno do kontextu širších evropských dějin. V roce 1953 objevil Dr. Tihelka při sondě během výzkumu blučinského hradiště (na návrší Cezavy mezi Židlochovicemi a Blučinou) bohatě vybavený hrob velmože z doby stěhování národů. Hrob obsahoval kostru muže s dlouhým dvojsečným mečem (spathou), kratším mečíkem (saxem), lukem, šípy, sedlem, mnoha šperky (mj. více než 200g vážícím zlatým náramkem) a skleněnými nádobami. Šperky a zlaté součásti zbraní byly zdobeny rudými granáty (almandiny) technikou cloisonné (přihrádkování), jak je to typické u luxusních předmětů z 5. - 6. stol. n.l.

Hned vyvstala otázka, kdo a kdy tu byl vlastně pohřben. Druhou otázku můžeme odpovědět poměrně přesně - podle podobných nálezů z hrobu franského krále Childericha (+ 481) v Tournai v Belgii, či hrobu v Pouan ve Francii, připisovanému králi Vyzigótů Theodorichovi (padl r.451) můžeme soudit, že blučinský velmož byl pohřben někdy mezi padesátými a osmdesátými lety pátého století v době po rozpadu Attilovy říše.

Otázka, kdo to byl, je mnohem těžší. Můžeme s jistotou říci jen to, že to byl muž mezi třiceti až čtyřiceti lety, levák (spatha ležela u jeho pravého boku) s nepříliš vyvinutými svalovými úpony. Podle názoru historiků pravděpodobně sídlil v této době na jižní Moravě germánský kmen Herulů. Herulové pocházeli ze Skandinávie, odkud se vydali ve třetím st.n.l. na jihovýchod a došli až k Černému moři, kde založili vlastní říši.

V pátém století byl jejich stát poroben Huny a herulští válečníci připojeni k hunskému vojsku. Zúčastnili se s Huny prohrané bitvy s římským vojevůdcem Aetiem na Catalaunských polích ve Francii (451), po Attilově smrti však porazili spolu s jinými podrobenými germánskými kmeny jeho dědice v bitvě na řece Nedao (snad v Maďarsku) a získali tak znovu svobodu. Právě v této době sídlili v Podunají, mj. pravděpodobně i na jihu Moravy. Ale roku 512 jejich hvězda pohasíná, jsou poraženi Langobardy a část z nich odchází do Východořímské říše, část se stěhuje s Langobardy do severní Itálie (Lombardie).

Co se blučinského velmože týče, neznáme naneštěstí jménem žádného herulského vůdce z druhé poloviny pátého století, neboť z tohoto temného období se zachovalo jen minimum informací - je tedy pravděpodobné, že jméno muže z Blučiny se nikdy nedovíme.

Jako mečíře z Brna mě lákalo již mnoho let vyrobit repliku blučinské spathy a v r. 2004 jsem dostal konečně příležitost tento svůj plán uskutečnit. Po důkladném studiu originálu v Moravském zemském muzeu jsem započal na podzim loňského roku s výrobou repliky.

Výroba meče začíná vždy od čepele. Z té blučinské nezbylo takřka nic, jen několik kousků rzi. Podle dokumentované nálezové situace se dalo odhadnout, že čepel byla 70 - 80cm dlouhá a 5 - 6cm široká. Použil jsem tedy jako vzor čepel zhruba stejně starého meče, nalezeného ve Flonheimu v Německu. Čepel byla vyrobena metodou svářkového damasku (svářkový damask je mečířská technika, používaná v Evropě od třetího do devátého st.n.l. Jde v podstatě o splétání a kovářské svařování pásků tvrdé a měkké oceli, jejímž cílem bylo dosáhnout vysoké odolnosti čepelí. Po povrchové úpravě byly potom na povrchu čepele viditelné "damaskové" vzory různých druhů materiálu), kdy ostří z vysoce kvalitní oceli obepínalo jádro složené ze čtyř damaskových prutů.

Každý prut byl svařen z osmnácti vrstev měkké a tvrdé oceli a ty pak zkrouceny tak, že damask tvořil pravidelně se střídající vzor.

Toto jádro bylo obaleno ostřím z vysokouhlíkové svářkové oceli, kterou jsem si sám vytavil. Hotová čepel byla zakalena do vody.

Poté jsem přikročil k výrobě jilce. Dřevěné držadlo meče bylo kryto zlatým plechem, záštita a deska hlavice byly též ze dřeva pokrytého plechem, tentokrát ze zlaceného stříbra, hlavice sama pak byla masivním stříbrným odlitkem, zdobeným rytím ve stylu germánské zvěrné ornamentiky. Všechny součásti jsem vyrobil přesně podle originálu, jen jako materiál jsem užil zlacenou bronz.

Nejvíce zdobenou částí blučinské spathy byla pochva z olšového dřeva potaženého kůží. Byla po celé délce zpevněna stříbrným zlaceným kováním hran, nákončí bylo pak zdobeno granáty (viz foto). Nedaleko ústí pochvy byly dva sloupky pro uchycení meče k opasku. I tyto jsou ze zlaceného stříbra a vykládané granáty obdélníkového tvaru. Zde bych mohl stručně popsat techniku vykládání kovu kameny cloisonné, zmíněnou výše. Do přihrádek patřičného tvaru jsem vybrousil granátové destičky, tyto podložil zlacenou folií (pro lepší odraz světla procházejícího kamenem) a zajistil proti vypadení rozklepáním okrajů otvoru. Výsledkem jsou temně rudě zářící okénka na zlatém podkladě. Tato šperkařská "barbarská" móda byla rozšířena v období stěhování národů po celé Evropě a kromě granátů bylo užíváno i barevných sklíček.

Mezi sloupky visí na záponce tvaru hádka s granátovýma očkama mečová "perla"- zvláštní, zřejmě magický symbol, pocházející z východní Evropy, který můžeme najít na mečích od Británie po Polsko v období od pátého do sedmého století n.l. Ta blučinská byla vybroušena z bílého chalcedonu či achátu, já jsem použil achát z Kozákova v Podkrkonoší.

Na závěr byl celý meč zkompletován, rukojeť byla připevněna k čepeli pomocí roznýtování konce trnu na desce hlavice, přičemž hlavička nýtu byla ukryta pod vlastní hlavicí.

Je jisté, že luxusní meč z Blučiny nebyl jen vysoce efektivní zbraní, ale také především symbolem bohatství a moci svého majitele. Ačkoli neznáme jeho jméno, patřil evidentně k mocenské elitě své doby. Byla to doba velkých zvratů, doba zdánlivého zániku latinské kultury. Nakonec však křesťansko - antické základy Západořímské říše přežily její pád a staly se základnou dalšího vývoje, obohaceny i o "barbarskou" tradici nově příchozích národů, ať již byly germánského, či později slovanského původu. Samotný blučinský hrob můžeme zařadit k vůbec nejvýznamnějším nálezům z tohoto období. Brněnsko se tím zařazuje do kontextu kulturních dějin Latinské Evropy, těch dějin, do kterých jsme se znovu po půlstoletí totalit před nedávnem opět zařadili.

Napsal Patrick Bárta

Doslov:
Autor děkuje pracovníkům Moravského zemského muzea za jejich pomoc, zvláště pak panu PhDr. L. Galuškovi, CSc.

Použitá literatura:
K. Tihelka - Hrob z doby stěhování národů na Cezavách u Blučiny - Brno 1954
J. Menghin - Schwerter im fruhen Mittelalter - Stuttgart 1983
M. Buchvaldek a kol.- Dějiny pravěké Evropy - Praha 1985
J. Bednaříková - Stěhování národů - Praha 2003
R. Květ - Duše krajiny - Praha 2004
L´Or des princes barbares - katalog výstavy - St. Germain 2001
B. Arrhenius - Merovingian garnet jewelery emergence and social implications - Stockholm 1985