Texty - Renesanční kordové koše
Každý milovník chladných zbraní mi jistě dá za pravdu, že renesanční kordy patří k nejkrásnějším zbraním Evropské historie.
Po strohých a víceméně sečných gotických mečích dosáhlo u kordů zpracování kovů vrcholu. Zatím co tenké, úzké a pružné čepele vyžadovaly především výborně zpracovanou ocel, patří složité koše, kryjící šermířovu ruku, k vrcholům tvarového kovářství. A právě o rekonstrukci jejich výroby bych chtěl zde pojednat.
Jak je známo, jsou koše tvořeny kovářským svařením jednotlivých prutů v jediný celek. Vytvořit takový výrobek je dosti obtížné, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Kromě dokonalého zvládnutí kovářského svařování je třeba mít také velký cit pro materiál. Při úderech kladiva v rámci sváření v ohni dochází totiž k zužování a prodlužování přivařovaného prutu. Máme-li tedy např. díl, který bude na dvou místech kovářsky přivařen, musíme ho udělat odhadem o kus kratší, abychom po svaření dostali správnou délku. Právě tato obtížnost, a na druhé straně i krása hotového výrobku, mě přiměly vyzkoušet tuto zajímavou technologii. Začínal jsem od velmi jednoduchých košů a postupoval k složitějším, takže jsem časem mohl formulovat základní zásady jejich zhotovení, o které bych se chtěl se čtenáři podělit. Za příklad jsem si zvolil jeden typický kus.
Jako materiál používám staré svářkové železo, jednak pro jeho výbornou svařitelnost, ale také pro jeho charakteristickou vrstevnatost, která je na starých originálech patrná. Výroba sama se skládá nejprve z přesného vykování jednotlivých dílů a poté z jejich svaření. Nejprve je třeba vykovat vlastní záštitu s charakteristickým rozšířením ve střední části. Na tu je navařen prut směřující k hlavici (svar č.1) a dva pruty s kostkami směřující k riccasu (svary 2 a 3). Poté jsou na záštitu navařeny ještě dva pruty kryjící ruku zepředu (svary 4 a 5) a kulatý drát - budoucí zadní část koše (svar 6). Všechny tři pruty jsou nato natvarovány a kromě zadního přivařeny na svá místa (svary 7 a 8). Do kostek ve spodní části koše jsou vyvrtány díry a do nich je navlečen spodní prstenec se dvěma kulatými dráty. Kostky jsou rovněž svařeny (svary 9 a 10). Dva kulaté dráty v zadní části koše jsou dotvarovány spolu se třetím, již dříve navařeným k záštitě. Všechny tři zadní pruty jsou poté naráz svařeny (svar 11). Po tomto posledním svaru je koš za tepla dorovnán, protože je zpravidla více či méně zdeformovaný. Hotový výkovek je nutno opilovat. To je u složitějších košů často problém, protože u nich existuje řada "hluchých" míst obtížně přístupných pro pilník. Po opilování je koš pomocí smirkových papírů povrchově upraven, případně napatinován.
Na tomto místě bych se chtěl ještě zmínit o hlavicích těchto zbraní. Málokdo totiž ví, že hlavice kordů bývají většinou duté kvůli maximálnímu odlehčení zbraně. Na dutou hlavici je třeba vyrobit trubku patřičného průměru se stěnami asi 8mm silnými. Ta se vyrobí buď probitím masivní kulatiny za tepla průbojníkem, nebo stočením plochého materiálu do tvaru trubky, kde je spoj kovářsky zavařen (analogicky s tehdejší výrobou puškových hlavní). Tato trubka je potom na dvou místech "zaštípnuta" oblíkem a kováním dotvarována. Výsledkem je hlavice, jejíž vnitřní dutina kopíruje přibližně její vnější tvar. Hlavice je po opilování a povrchové úpravě napasována na trn zbraně a přes knoflík zanýtována.
Tradiční výroba košů je jak vidno poněkud odlišná od technik dnes běžně používaných na replikách. Mnohý z vás si možná řekne, že takto složitá technologie není adekvátní dosaženým výsledkům. Zdání však klame. Kovářský svar má svůj specifický vzhled a lze jej na první pohled odlišit od sváru tavného. Navíc se zdá, a potvrzují to i zkušenosti dnešních šermířů, že je daleko pevnější. A je to logické. Zatímco kovářský svar vznikne bez krystalických a chemických změn v kovu, svar tavný má zcela jiné krystalické a většinou i chemické složení než části, které spojil. Má vlastně strukturu odlitku a tím pádem i větší křehkost.
Myslím, že dobrá replika zbraně chce více, než jen dokonale napodobit tvar. Zbraně vyrobené podle starých vzorů novými technologiemi jsou spíše kopiemi, napodobujícími vzhled bez proniknutí do hlubší podstaty originálů. Zkrátka mezi originálem a dobrou replikou může být dle mého názoru rozdíl jen v těch několika staletích, která vznik obou kusů oddělují.