unofficial page with news on Facebook unofficial page with news on Facebook

Texty - Středověký damaskový meč

Kromě výroby japonských katan, jsme zaměřili svoje úsilí také na raně středověké evropské meče zhotovené technologií svářkového damasku. Jelikož tyto zbraně jsou u nás takřka neznámé, dovoluji si napsat nejprve několik slov o jejich historii.

Raně středověké dvojsečné meče, tzv. spathy, se pravděpodobně vyvinuly z pozdně římských dlouhých jezdeckých mečů stejného jména. Byly vyráběny a rozšířeny v celé západní Evropě už ve 4. stol. n. l.. Již tyto první spathy byly zhotoveny technologií, která přežívala až do konce 9. stol., tj. metodou svářkového damasku. Principem výroby damasku je vzájemné kovářské svaření ocelových a železných lamel, čímž se snoubí tvrdost oceli s houževnatostí železa. Damaskové lamely byly navíc ještě různě zkrucovány a deformovány. Tím vznikala pestrá paleta damaskových vzorů, projevujících se na hotové naleptané čepeli. Hlavním smyslem damasku bylo dát čepelím nejen maximální kvalitu, ale i krásný vzhled.

Co se konstrukce čepele týče, bylo pro období, o kterém mluvíme, charakteristické damaskové jádro obemknuté z obou stran navařenými ocelovými břity. Tvar a řešení rukojeti se během staletí měnily a na sklonku 9. stol. přecházejí plynule do tvarů mečů vikingských, které jsou již přímými předky nám dobře známých mečů z období vrcholného středověku. V evropě bylo nalezeno několik stovek damaskových mečů, dva z nich také u nás na jižní Moravě. Koncem 9. stol. výroba damasku upadá, až posléze zcela zaniká. Důvodem zřejmě byla enormní pracnost výroby čepelí, která nemohla uspokojit tehdejší poptávku po zbraních. Začaly se tedy vyrábět meče levnější, celé z oceli, a tento trend vydržel vlastně až dodnes. V poslední době zažívá výroba damasku renesanci na přepychových nožových čepelích. Vyrobit repliku damaskového meče však zkusil málokterý kovář.

My sami jsme si pro rekonstrukci vybrali jeden z nejhonosnějších mečů své doby, který byl nalezen v královském hrobě ve Vendelu ve Švédsku. Historikové ho datují kolem roku 700.

Podobně jako u katan byl prvním problémem materiál. Na základě mnohaletých zkušeností s damaskem jsme použili středně uhlíkatou ocel prokládanou bezuhlíkatým železem. Po vyleštění a naleptání se každý z materiálů projeví jiným barevným tónem. Paket střídavě proložených ocelových a železných lamel jsme nahřáli na svařovací teplotu a zakovali do sebe. Vytvořený hranol jsme dále upravovali tordováním, abychom dosáhli zamýšleného vzoru na hotové čepeli.

Poté byla vytvořena základní skladba čepele. Použili jsme velice komplikovaný typ skládající se z osmi damaskových prutů různých kreseb. Výsledkem byly odlišné vzory na obou stranách čepele. K damaskovým páskům bylo ještě z obou stranpřipojeno ostří z nadeutektoidní oceli. Následovalo svaření dohromady, což je nejnáročnější operace z celé výroby čepele. Budoucí čepel je tu totiž hranolem složeným z prutů, vysokým asi 6cm, širokým 0,8cm a dlouhým 70cm. Jediný chybný úder může celou tuto křehkou konstrukci zbortit a tím i zničit. Celá tato fáze výroby čepele se nám povedla jen díky několikaletým zkušenostem s kratšími nožovými čepelemi podobné konstrukce.

Na tomto místě je třeba uvést, že kování meče tímto způsobem je mnohonásobně náročnější než výroba krátkého damaskového nože. Co do kovářského výkonu je svaření "na výšku" snad nejobtížnějším způsobem svařování v ohni. Je pravděpodobné , že vykovat takový meč by většina tehdejších (ale i dnešních) kovářů naprosto nezvládla. Byla to práce pro kováře - specialistu, což vysvětluje vysokou vážnost zbrojířských profesí v minulosti.

Po vykování přesného tvaru byl meč zakalen do vody a popuštěn. U svařovaných čepelí je to hodina pravdy, neboť každý špatný svar se při kalení projeví prasknutím. Tepelně zpracovaná čepel byla broušena na pískovcovém brusu, leštěna a na závěr naleptána pro zvýraznění damaskové kresby. Po dokončení čepele jsme přistoupili k výrobě rukojeti a pochvy. Jednotlivé kovové části byly odlity z bronzu (metodou ztraceného vosku) nebo vytepány z plechu. Všechny jsme pak ozdobila rytím a vsazením kamenů - granátů.

Technika vsazování vybroušených kamenů do přihrádek, tzv. cloisonné, je dnes již v podstatě zapomenuta, a tak nám nezbylo, než abychom se s jejími problémy poprali sami. Postup je v podstatě shodný s technikou taušírování, ovšem vlastní "zatepání" křehkého kamínku je prací pro přesné oko a silné nervy. Ze zlatnických technik, které jsme doposud poznali, patří tato k nejnáročnějším. Velice obtížná byla i tvorba rytin v duchu zvěrné ornamentaliky - germánské speciality používané právě v této době. Rytiny jsou vlastně neuvěřitelně složité spletence těl hadů a draků, kde však každá čárka má svůj smysl a řád. Už samotné studium těchto přímo gordických uzlů nám zabralo velmi mnoho času. Vlastní rytí spočívá ve vysekávání velmi hlubokých rýh tvaru V, které vzájemným propletením vytvoří zamýšlený ornament. Plocha předmětu je na rozdíl od dnes používaného způsobu rytí zpracována celá tak, že z původního povrchu nezbývá takřka nic.

Po dokončení zdobení byly všechny bronzové části pozlaceny nebo postříbřeny a celek byl zkompletován.

Výroba vendelského meče nám zabrala celkem tři měsíce práce, přičemž nejdéle trvalo zdobení. Mrzí nás jen, že jsme neměli možnost prostudovat si přímo originál uložený ve Stokholmu a objektivně zhodnotit, nakolik jsme se tomuto vzoru přiblížili. Naše fotodokumentace je v tomto ohledu příliš nedostatečná. Co se týče kvality čepele, je skladba damaskových mečů ideálním řešením problému dlouhých čepelí, neboť zatímco tvrdé ostří dodává meči výbornou sekací schopnost, propůjčuje mu damaskový střed houževnatost. Celek je potom zároveň tvrdý a houževnatý.

Jak z našeho článku vyplynulo, patří i výroba mečů k vrcholům lidské ruční práce, stejně jako jiné druhy umění. Je smutnou skutečností, že většina dnešních lidí si této náročné práce neumí vážit. U nás je tato skutečnost znásobena tím, že vzhledem k našemu mládí většina starších lidí není ochotna uznat, že jsme natolik zkušení, abychom mohli vytvořit hodnotné dílo. Všeobecným trendem moderní doby je degradace ruční práce a její nahrazování stroji chrlícími tisíce levných výrobků všeho druhu. Podle našeho názoru jsou však výrobky lidských rukou, kterým dal tvůrce lásku a všechen svůj um, neporovnatelně cennější než uniformní treky hromadně vyráběné jen pro zisk. Tyto totiž nemají duši vtisknutou autorem.

Na závěr bychom chtěli popřát hodně úspěchů všem, kteří se navzdory dnešní době rozhodli realizovat poctivou ruční práci, ať už jsou to mečíři, nožíři, sochaři, malíři či jiní umělci, neboť si myslíme, že na úctě k lidskému umu (a tím i k člověku samotnému) byla založena nejen minulost, ale že na ní bude jednou pevně stát i budoucnost.

TEMPL
repliky historických zbraní