Texty - Mystika mečů a mečířství

Úvodní text k výstavě Meč, symbol moci, cti a odvahy

Vyslovení slova "meč" vyvolává u různých lidí různé asociace. Mírumilovný člověk vidí nástroj násilí a krveprolití, romantik slyší ozvěny dávných soubojů a hrdinství. Co tedy byl meč, a co může říci dnes člověku 20. století?

Nemá smysl pacifistům vyvracet, že je to především vražedný nástroj. V minulosti byl však vnímán spíše jako symbol. Symbol moci, práva, cti, spravedlnosti, ochrany před zlem. Měl mezi chladnými zbraněmi zcela zvláštní postavení, a to nejen v Evropě, ale i např. v Asii. Meče byly uctívány, věřilo se, že mají svou duši, dostávaly jména.

Nevíme kdy naši předkové s úctou k mečům začali. Jisté je, že již od doby bronzové byly meče velmi cenné, a staly se tudíž symbolem vysokého společenského postavení. Zmínky o jejich uctívání máme později z literatury o starých Keltech. Keltové, národ bojovníků, pokrývali své meče magickými značkami, které jim měly propůjčit kouzelnou moc. Zatímco starověká vojska s přísnou disciplínou a seriově vyráběnými zbraněmi nedala meči příliš vyniknout, jeho skutečný rozkvět začal v temném období ranného středověku.

Barbarské armády, které zničily Římskou říši, nebyly zdaleka tak disciplinované, jako armády starověku. Každý bojovník byl jedinečná osobnost (se svým jedinečným mečem), která se vůli velitele vojska příliš nepodvolovala. Byl to zárodek budoucího šlechtice - rytíře. Právě z tohoto období máme nejslavnější hrdinské eposy o legendárních válečnících a jejich neméně slavných zbraních. Meče hrdinů připadaly současníkům tak dokonalé, jako by ani nebyly z tohoto světa. V legendách je vyráběli skřítci, či jiné kouzelné bytosti, měly neuvěřitelnou sílu a byly nezničitelné.

Jak asi tyto legendy vznikly? Posvátnost mečů začínala už jejich výrobou. Mečíři patřili bezesporu ve středověku k nejváženějším řemeslníkům. O jejich práci však nic nevíme, nepočítám-li, že známe její výsledky - výborné meče. Mezi námi a nimi je propast staletí, písemné prameny z důvodů žárlivého střežení tajemství výroby mlčí. Můžeme si ale pro analogii odskočit na druhý konec zeměkoule, do Japonska. Tam se tradiční výroba mečů zachovala až dodnes, a může nám tedy leccos prozradit i o evropských mečířích. Japonští mečíři (často mniši) věnovali velkou pozornost stavu své mysli. Věřilo se, že myšlenky a charakter mečíře se přenášejí do jeho díla. Výroba meče je pak pojímána jako stvoření bytosti. Mečíř vykove nejprve z oceli tělo meče, kterému vdechne duši - zakalí ho. Kdo již někdy prožil chvíli v temné kovárně, kde svítí jen plameny výhně, kde vrže měch a tvářený kov jiskří tisíci jiskrami, ten tomu jistě alespoň na okamžik uvěřil. Dalším důvodem pověstí byla podstatně vyšší kvalita některých kusů (např. damaskovaných) oproti průměru. Jak jinak si takovou věc vysvětlit, než kouzelnickými schopnostmi mečířů? Ostatně v dávnověku byl každý kovář považován tak trochu za kouzelníka či šamana pro svou práci s ohněm.

Dohotovené meče věhlasných mečířů byly pak vyvažovány zlatem a sloužily věrně svému pánu i jeho potomkům. Vznikaly legendy o hrdinných bojovnících a jejich zázračných mečích. Ty pak formovaly další pokolení, takže z nich v průběhu let vznikl ideál rytíře - šlechtice, skutečného bojovníka a ochránce slabých. Jeho největším majetkem je čest, pro níž je ochoten kdykoliv zemřít. Symbol této cti - meč je potom nástrojem pro boj se zlem a pokušením. Tento všeobecně přijatý rytířský ideál je i dnes pevnou součástí kulturní tradice mnoha národů světa, včetně našeho.

Můžeme tedy s trochou nadsázky říci, že čest, odvaha a skromnost dnešních "rytířů" tj. lidí chovajících se rytířsky, jsou přímými duchovními potomky ocelových mečů našich dávných předků. A tím je rytířskost dnes, stejně jako před staletími, pevným základem pro duchovní vývoj nejen jedince, ale i lidstva jako celku.

A meče? Ty poté, co s vývojem efektivnějších zbraní ztratily svůj vražedný význam, zůstaly dnes přítomny jen ve svém rozměru duchovním.